Vítejte

Tento seriál je o tom, co prožíváte dnes a denně vy, vaše babička, pubertální dcera nebo váš šéf. Když jsme koncept vymýšleli, vytvořili jsme nejprve postavy, které se nacházejí v archetypálních životních situacích, protože to je to, co je pro většinu z nás společné.

Zajímala nás mladá žena, která touží po lásce a vztahu, ale nikoli za každou cenu. Zajímalo nás, jak se dá přežít manželství po dvaceti letech a jaká je jeho hodnota. O co má smysl bojovat v pětašedesáti? Je smysl stáří v jeho délce nebo v kvalitě života? Jak daleko má dívka zajít v boji o slávu a své prosazení a kam už chodit nemá?

A také jaké šance mají menšiny: v seriálu je gay, člověk s kriminální minulostí i Ukrajinec toužící po jediném – stát se Čechem. Nezkoumáme to jako problém, jako statistiku, ale počkáme si, jak dopadnou naše konkrétní postavy, které se v této situaci ocitly. Poté jsme museli vytvořit svět, ve kterém se naše postavy budou nejsnáze potkávat, vytvořit mezi postavami vazby a pak si na konkrétních dějích vyzkoušet, jestli to tak i funguje. Předělat to, doplnit, upravit a zkusit znovu. Ladili jsme stroj, který po spuštění nepůjde zastavit, abychom přestavěli jeho součástky.

Všichni se nás ptají, kolik máme dílů napsaných, kolik dějů a osudů známe. To je podružné. Když bude stroj hotov a správně seřízen, začnou se děje odvíjet samy. Postavy začnou žít v reálném čase a my autoři budeme jen tiše naslouchat, divit se, zapisovat tušené a samozřejmé... Jen lehce budeme muset předjímat, aby produkce měla co plánovat a herci co hrát. Konkrétně se toto všechno odehrávalo v úzké skupině zhruba čtyř autorů, ve které jsme na projektu od začátku roku pracovali, zmíním alespoň spisovatelku Irenu Obermannovou, scenáristu Martina Šafránka a dokumentární režisérku Kamilu Vondrovou.

Až teď na jaře přibyl David Smoljak, Markéta Dočekalová a Lucie Paulová. Současně jsme zkoušeli scenáristy, schopné psát dialogy, fabulovat děje, konstruovat epizody. Snažili jsme se takové lidi najít, rozpoznat, který z různých talentů mají a využít ho. Vím, že jsme teprve na začátku této cesty. Americké scenáristické případně přímo seriálové školy chrlí tisíce absolventů, což má dvojnásobný smysl: jednak je asi něco naučí, ale též je protřídí. Kdo je dobrý a kdo ne a pak z těch dobrých je třeba předem poznat, k čemu je kdo dobrý, kterým z talentů vládne. Fabulátor? Dialogista? Logik konstruktér? Organizátor? Gagman? Autor zápletek? Až v průběhu času jsem pochopil, kolik času by nám toto ušetřilo. Ale nějak se začít musí.

Scenáristické školství v této zemi je pro nás víceméně nepoužitelné. Zřejmě se soustřeďuje jen na výchovu špičkových autorů pro špičkové filmové projekty, a takových autorů je zde možná za ty roky tak pět. Řemeslo, které by připravilo autory na standardní kvalitní práci na příběhu, to se zřejmě neučí.

Možná to ale není poslání FAMU a budoucnost je v jiných učilištích. Stejně jako je rozdíl mezi studiem architektury a stavebního inženýrství. Architekt je umělec, ale i inženýr postaví dům, který bude spolehlivě stát. Alespoň podle našich zkušeností. Hledáme spolupracovníky, kteří mají talent, inteligenci, jsou navíc schopni pracovat rychle, komunikovat s ostatními – a tedy přehledně verbalizovat své myšlenky a nápady.

Zda je takový člověk absolventem FAMU, to žádnou vyšší míru jistoty nepřináší. Někdy mám pocit, že kdybych si je vybíral v samoobsluze nebo na nádraží, bude pravděpodobnost úspěchu statisticky srovnatelná.